Jak nás Tatry pokřtily: Keleho pilier V. UIAA na Javorový štít

Markéta Hanáková - 20.3.2020

Bouřky jsou na programu každý den, ale přichází kolem půl třetí. I tak si raději vybíráme relativně krákou túru se snadným a rychlým sestupem. Vyrážíme brzy ráno, abychom riziko, že nás chytne v cestě bouřka, zmenšili. Keleho pilier nacházíme snadno a nijak se na nástupu nezdržujeme. Navěsíme na sebe všechno potřebné a hurá do toho.

Přiznám se, první dvě délky mě potrápily. Ani se mi nechce pokračovat, jak jsem rozmrzelá ze sebe, že mi lézt moc nejde. Nechám se ale ukecat a tak pokračujeme. Naše padesátimetrová dvojčátka v každé délce vychází sice o prsa, ale stačí. Začínají se pomalu tvořit mraky, ale vypadá to jako přes kopírák ve srovnání s předešlými dny. Máme dobrý čas, tak pokračujeme.

Konečně dolézáme na konec Keleho piliera. Dívám se na hodinky. Je přesně jedna hodina. Super, to bychom měli v pohodě stihnout. Chvíli trvá, než si nachystáme slanění. A v tom to přichází – kdesi nad námi zaburácí první hrom. Sakra. Musíme si pospíšit. Během chvílie se spustí mohutný liják, který přechází v krupobití doprovázené hrůzostrašným burácením hromů. Co čert nechtěl. Po druhém slanění se nám při stahování zasekne lano A ono se samozřejmě nezašprtne metr dva nad námi, ono se musí zaseknout skoro až nahoře. Nedá se nic dělat. Zdenda musí znovu nahoru. Stále mohutně prší a bouří. Jsme promoklí skrz na skrz. Nevím, jestli se třepu víc zimou nebo strachem, že do nás udeří. Přece jen jsme ověšeni docela slušnými zásobami železa. Snažíme se co nejvíce zrychlit, ale stále si zachovat chladnou hlavu. Po uvolnění lana už zbytek slanění probíhá relativně v pohodě. Když teda opomenu místa, kdy se po skále valí proudy vody a naše slaňování připomíná spíše canyoning.

Jsme dole. Sláva. Sundáme ze sebe cajky, balíme lana a upalujeme na Zbojnickou chatu. Cestou déšť ustává, mraky mizí a na nás se už zase směje Slunce. Tatry, díky !!!